Keltové jsou kulturou, která ovládala severní polovinu Evropy v dobách před Germány a Slovany. Civilizací, jež dokázala být mocná, ale i tragicky neschopná udržet se při životě. Tito naši dávní předkové jsou ztělesněním divokosti mládí, bujné dětské představivosti a vrtkavosti, a také mysterióznosti ztracených časů dávno překrytých novými vrstvami.
Zájem o Kelty a jejich život je jako nutkání vyvěrající z hlubin našeho podvědomí, kde je pohřbena bystrá, ale naivní mysl těchto kmenů – žijících svým osobitým, a doposud zdaleka ne zcela odhaleným a pochopeným, způsobem života v sousedství antických velmocí.
První zmínky o Keltech
Keltové neuměli psát. To je první a zásadní zádrhel, když chceme pátrat po tom, jací byli, co dělali a dokázali – jak mysleli. O tom všem se tudíž dovídáme pouze z kusých zdrojů, jako jsou archeologické nálezy a také spisy zejména římských historiků.
První zmínky o Keltech máme však od řeckých cestovatelů a dějepisců, jako byl Hekataios z Milétu nebo Hérodotos z Halikarnássu z období okolo 5. století před naším letopočtem. Ti uváděli, že tento národ sám sebe nazývá „Keltoi“ a podle jejich záznamů je patrné, že již v té době museli být Keltové rozšíření po velké části Evropy, neboť je tito i další zeměpisci umísťují do mnoha krajů velmi od sebe vzdálených (dnešní Francie, Podunají, střední Evropa).
 |
| První významné důkazy o Keltech pocházejí z oblasti města Hallstatt v Rakousku. |
Dnes většina badatelů soudí, že pravlast Keltů se mohla rozkládat zhruba na území zasahujícím dnešní Jižní Čechy, Rakousko, jih Německa, východ Francie a Švýcarsko, odkud se kmeny rozšířili do celé Evropy. První významné archeologické důkazy o Keltech pocházejí z oblasti rakouského města Hallstatt z období 7 – 5. století před Kristem – a toto období je proto nazýváno halštatská kultura. Po ní následuje období laténské, podle švýcarského města La Téne, které představuje zlatý věk tohoto „národa“. Pak již přichází poměrně rychlý úpadek začínající Caesarovými výpady v 1. století před naším letopočtem.
Jací Keltové byli?
Jakou měli Keltové povahu a jak žili a vypadali? O tom se zmiňuje množství dobových záznamů. Povahu Keltů popisuje i Caesar ve svých Zápiscích o válce Galské a vzpomněl si na ně dokonce Platón, který jim přiřkl nadměrné holdování alkoholu a svárlivost. Zprávy římských ani řeckých autorů však nelze brát zcela vážně – respektive je nutné na ně nahlížet s rezervou. Pro Římany byli Keltové nepřátelé a záznamy o nich podléhají, když ne přímo propagandě, tak přinejmenším zkreslenému pohledu. Antické národy vnímaly Kelty jako nehorázné a nevzdělané barbary, a tak se o nich také vyjadřovali. Jejich pohrdání touto kulturou je cítit z naprosté většiny záznamů.
Vesměs se starověcí autoři na popisu Keltů v mnoha ohledech shodují. Strabón je popisuje jako popudlivé, nesmírně bojechtivé a útočné. Caesar je považuje za vrtošivé a naivní. Mezi další často jim přisuzované rysy patří prchlivost, nestřídmost v jídle a pití alkoholu, hrdost a pýcha, ale také obrovská odvaha v boji, divokost a výrazný fatalismus.
 |
| Keltský nánožník |
Zdá se, že Keltové byli skutečně povahou poněkud dětinští a naivní. Měli velkou a barvitou představivost, z níž vznikali bizarní legendy, bohové, démoni a mystické náboženství. Nedokázali se mezi sebou domluvit, a tak spolu jednotlivé kmeny stále válčily, i když se měly spojit proti Římu. Keltové byli zřejmě také velmi marniví a snadno ovlivnitelní. Muži i ženy věnovali péči o tělo obrovské úsilí, malovali se, vytvářeli si účesy, barvili vlasy a všichni milovali zlato, šperky a přepych. Vždy, když bylo do jejich domova z antických zemí zavlečeno něco nového – velmi snadno tomu podléhali. Nejnovějším módním trendům, jak se zdá, prostě nebyli schopni odolat. Luxus se pro ně stal závislostí.
Keltové byli prý také nesmírně chvástaví a upovídaní. Milovali příběhy a básně a bardové se u nich těšili nevýslovné přízni.
Jak Keltové vypadali
Co se týče tělesného vzhledu Keltů, antičtí autoři je popisují jako vysoké, modrooké, svalnaté, se světlými vlasy a pletí. Zdaleka ne všichni Kelti však takto vypadali. Jejich vzhled byl naopak poměrně rozmanitý. Je však známo, že si barvili vlasy a keltští muži si je natírali roztokem z vápna, aby držely tvar, a sčesávali dozadu nebo nahoru, takže jejich hlava pak připomínala jehelníček.
Římský lid měl však o Keltech jasnou představu, a tak na veřejná vystoupení s keltskými zajatci museli být pečlivě vybíráni typičtí Keltové odpovídající vzhledem výše uvedenému popisu, jelikož většina Keltů vůbec nevypadala jako Keltové – a to mohlo v nevzdělaných davech vyvolat rozhořčení.
Keltové – děsiví válečníci!
Jedním z nejdůležitějších aspektů života Keltů byla válka. V ní se Keltové zřejmě doslova vyžívali, neboť jim nestačilo bojovat s nepřáteli a bojovali pro jistotu neustále i mezi sebou navzájem. A snad kromě pár výjimečných případů, kdy se dokázali spojit (to však nikdy nemělo dlouhého trvání), panovala mezi kmeny značná řevnivost.
 |
| Keltské dýky |
Keltové již v době halštatské používali k výrobě zbraní železo. Používali meče (které byly doménou hlavně bohatých válečníků), kopí, sekery, štíty – ale na brnění příliš nedbali. Dokonce se traduje, že do boje často chodili zcela nazí, jen pomalovaní válečnými barvami. Zda to bylo pro jejich nezdolný fatalismus, velmi živou víru v nádherný posmrtný život nebo je něco pravdy na báchorkách o tom, že se báli, aby se na nich oblečení v zápalu boje nevznítilo – to můžeme dnes těžko tvrdit s jistotou. Jisté však je, že jestli se tyto nahé bitvy vůbec konaly, neznamená to, že Keltové vůbec brnění nepoužívali. Keltských zbrojí i helem se naopak dochovalo dost a dost.
Keltská taktika v boji nebyla nijak složitá. Jejich organizace za moc nestála a o výraznější disciplíně se nedalo už vůbec mluvit. Keltové místo toho bojovali se srdcem, vášní a obrovskou nezlomnou odvahou a horlivostí. To bohužel na Římany dob Caesarových už příliš nestačilo a keltská odvaha se rozbíjela o skálopevné štíty legionářské disciplíny.
Nedostatky v keltské organizaci a strategii také nakonec zapříčinili pád tohoto nanejvýš pozoruhodného národa a donutili ho stáhnout se na poslední výspy na okrajích Evropy. V některých z těchto míst, jako je Irsko, Wales či francouzská Bretaň, přežili potomci Keltů dodnes.