Většina lidí dnes ani netuší, jak staré základy mají některé svátky, které slavíme do dnešních dní. Když se Evropou šířilo křesťanství, bylo investováno mnoho sil do potlačení lidových oslav a do vymícení původních bohů, mýtů a démonů a s nimi spojených pověr a rituálů. Nejrychleji se křesťanům podařilo zlikvidovat pohanská božstva – s tím ostatním už to tak snadné nebylo, a tak se mnoho z pověr, démonologie a svátků původních pohanů uchovalo až do dnešních dní.
Když křesťané zjistili, jaký je problém se těchto „kacířských nešvarů“ zbavit, rozhodli se je alespoň přizpůsobit k obrazu svému, aby se pokud možno zapomnělo, jaký byl jejich původní význam. A tak postupně vše, co mělo kořeny v dávném pohanství, nakonec splynulo s křesťanským konceptem.
Keltské svátky a co z nich zůstalo
Mnohé ze svátků, které slavili dávní Keltové, slaví i současní Evropané, aniž by si uvědomovali spojení těchto lidových tradic s pohanskou minulostí. Ať už se jedná o dožínky, Halloween, Hromnice, pálení čarodějnic nebo i Vánoce.
 |
| Některé vánoční zvyky mají původ v keltské kultuře. |
Vánoce jsou pro mnoho lidí nejvýznamnějším svátkem roku a podle křesťanské tradice oslavují narození Krista. Ježíš Kristus se nicméně narodil nejspíš na jaře (podle jiné teorie na podzim) a na tento den byly jeho „narozeniny“ stanoveny z čistě pragmatických důvodů. Křesťané potřebovali nějak překrýt pohanský svátek zimního slunovratu, když se jim ho nepodařilo zcela odstranit. Některé vánoční zvyky se však uchovaly i skrze propast rozdílných náboženství – například trhání jmelí, zdobení stromků, jedení ryb a mnohé další tradice se vyskytovaly již u pohanských Keltů (a nejen u nich).
Keltové měli samozřejmě množství oslava, svátků a slavností, avšak nejznámější keltské svátky byly čtyři, a to Samhain, Imbolc, Beltain a Lugnasad. Pojďme se na ně podívat blíže.
Nejdůležitější keltské svátky
Samhain
Keltský nový rok a zřejmě nejvýznamnější keltský svátek vůbec. Samhain připadá na 1. listopad a v noci před tímto svátkem končí starý rok. Keltové nejenže začínali nový rok zimou, ale v souladu se svou představou o světě také den začínali večerem, tedy západem slunce, a snad i život pro Kelty začínal smrtí, proto pohřeb byl u nich nikoli smutnou a tragickou, ale radostnou událostí.
 |
| V mnoha zemích přežil svátek Samhain jako Halloween. |
V předvečer svátku Samhain irští Keltové zhasínaly všechny ohně. Šlo o zvyk symbolizující smrt starého roku. Další den byly zapáleny ohně nové, vítající mladý nový rok. Avšak v mezičasí, během noci, se otevřely brány mezi zdejším světem a „druhým“ světem. Tato noc měla nesmírný mystický význam. Duchové mohli navštěvovat svět lidí a lidé naopak svět mrtvých a bohů. Pro Kelty byl tento čas děsivý i úžasný zároveň. Pokud někdo pocházející z jednoho světa, uvízl v tom druhém, musel často čekat do dalšího Samainu, než se mohl vrátit domů.
Tento motiv se objevuje dokonce ještě v Erbenově Kytici, kdy v baladě Poklad dítě uvízne v čarovné skále a jeho matka musí čekat rok, než se skála znovu otevře, aby své dítě opět spatřila. Erben čerpal z lidové slovesnosti, v níž se dochovali prvky pohanských mýtů a bájí, včetně keltských. Na první pohled bychom se něčemu takovému mohli divit, ale proč nakonec? Vezmeme li v úvahu, že u nás po celá staletí přežili keltské názvy mnoha řek, měst, krajů i hor – že i naše mýty mají původ v mýtech keltských (například ty o praotci Čechovi, Blaníků, Dívčí válce,…) a naše svátky jsou založeny na starších pohanských základech.
Myšlenka Samhainu se zdaleka nezachovala jen v Erbenově básni. Dnes je u nás tento den znám jako křesťanský Svátek všech svatých a den po něm nadcházejí dušičky (spojitost se Samhainem snad není třeba zdůrazňovat). V mnohem větší míře si však Samhain udržel svůj význam v anglicky hovořících zemích, kde na předvečer 1. listopadu připadá oblíbený svátek Halloween.
Imbolc
Mezi nejvýznamnější keltské svátky patří také Imbolc. Slaven je nejčastěji 1. února a zasvěcen je bohyni Brigit. Tato bohyně plodnosti byla ochránkyní těhotných žen a také byla jakousi múzou básnického umění.
Tento svátek světel byl zasvěcen také ohni, byl očistou od temnoty zimy a očekáváním jara, které bylo sice ještě daleko, ale naděje na konec tmy a mrazu už nabíraly na síle. Na tento svátek byla rozsvěcována světla a tradičními pokrmy byly výrobky z mléka.
Později i tento svátek vstřebalo křesťanství. Bohyni Brigit si přivlastnilo v podobě svaté Brigity a tento den jí byl přiřčen na počest.
Beltain
 |
| Dnes svátek Beltain připomíná pálení čarodějnic. |
Keltský svátek jara, tepla, ohně a života. Připadá na 1. květen – ale jelikož Keltové začínali den večerem, tak pro nás Beltain začíná již 30. dubna. Název tohoto svátku znamená Belenův oheň, a na tento den byly zapalovány ohně v očekávání léta. V Irsku měl právo zažehnout první oheň vždy král. Zajímavé je také, že tento svátek se často vyskytuje v irské mytologii, a to jako den, kdy se odehrály všechny významné invaze.
Také v mýtu o potomcích bohů, o rodu Tuatha de Danann, je zmíněno, že tito lidé připluli do Irska a své lodě zapálili právě na Beltain. A i v tento den se smazávají hranice mezi zdejším a oním světem podobně jako na Samhain (ačkoli Samhain byl v tomto ohledu zřejmě mnohem významnější).
Dnes svátek ohně Beltain připomíná pálení čarodějnic (dodnes se zapalují ohně a svátek je spojen s nadpřirozenými bytostmi) a první máj tedy oslava jara.
Lugnasad
Mezi důležité keltské svátky je třeba zařadit ještě Lugnasad. Název v překladu znamená „Lugova svatba“ a tento svátek se od předchozích výrazně liší. Čím?
Je to svátek především světský, svátek krále, den klidu zbraní a setkání v poklidné a přátelské atmosféře. Na Lugnasad se nekonaly náboženské rituály, ale společenské akce, soutěže či závody. Je to také svátek sedláků a rolníků prosících o dobrou úrodu.
Tento den byl také spojen se svatbami – na Lugnasad se mohly páry oddat, a za rok na tento svátek sňatek snadno zrušit, nebo v něm naopak už setrvat. Lugnasad je spojen i s početím nebo rozením dětí. Děti počaté v tuto dobu se narodily do teplého ročního období a měly nejlepší šanci přežít.
Dnes je tento svátek jeden z těch, které pohřbily nánosy času (alespoň u nás). Vzpomínka na něj dožívá snad jen v Irsku v podobě jakýchsi slavností oráčů.